ÚVODEM

Hendikemp 2007

Každý z nás má možnost se zamyslet, jak velké má štěstí, že se může pohybovat, aniž by potřeboval jakoukoliv pomoc od druhých nebo by jeho pohyb byl závislý na nějaké pomůcce, jako je například invalidní vozík …

Malý okamžik stačí k tomu, aby se vám změnil celý život. Úraz, autohavárie či nešťastný pád, nemoc, operace a následný nemilosrdný verdikt lékařů: „Už nikdy nebudete chodit!!!“ Je nesmírně těžké si představit, že vaše nohy musí nahradit invalidní vozík.
Bylo by bláhové si myslet, že člověk na vozíku nemůže jen chodit. Spolu s tím je totiž spojeno mnoho jiných omezení a nejrůznějších zdravotních problémů.
„Normální“ člověk se do této situaci asi těžko vžije, ale položme si otázku. „Může se to stát i mi?“. „Doufám, že NE!“, „Mi se to stát nemůže!“ odpoví každý. Jak by asi vypadal můj další život? Co budu dělat? Jak budu žít? Zvládnu to? … Následuje spousta otázek a otazníků.

Někteří tíhu tohoto nezvratného osudu neunesou a v lepším případě se uzavřou sami do sebe. Často nevystrčí ani paty z domu. Ne, že by mnohdy nechtěli, ale zkrátka nemají tu možnost, chybí jim rodina, kamarádi, přátelé… Kdo by stál o mrzáka? A takový život mezi čtyřmi stěnami jejich psychice určitě nijak nepomůže.
Jiní nad svým osudem, postižením nehořekují a naopak se snaží brát život takový, jaký je. Neztrácejí chuť do života a jsou mnohdy aktivnější než zdraví lidé. Takoví se opět vracejí do normálního života. Potkáváme je na chodníku, v obchodě, v kavárně aniž bychom vůbec tušili, jakými problémy se museli v životě prodírat, a jaké je ještě čekají…